Svědectví víry

Příběh a zkušenost mého života

Chci svědčit o Boží bezmezné lásce a milosti, o svém uzdravení z nevyléčitelné nemoci, o Boží existenci, o tom, že všemohoucímu Bohu není nic nemožné, o tom, jak se nade mnou smiloval a vytáhl mě z bezedných hlubin. Ježíš miluje všechny lidi, tedy i Tebe!

Vyrůstala jsem ve věřící rodině, která však příliš nedbala na Boží vůli. Mé dětství nebylo nikterak harmonické, naši se často hádali. Kvůli špatnému chování přítele své matky jsem úplně zahodila víru. Během studia na obchodní akademii jsem se chtěla přizpůsobit svým vrstevnicím. V posledním ročníku střední školy jsem se zamilovala do nevěřícího chlapce z posledního ročníku vysoké školy. Hodně jsme cestovali a poznávali přírodní krásy naší vlasti. Děti jsme zatím nechtěli. Pak jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání u policie ČR jako sekretářka na Ministerstvu vnitra. Můj přítel pracoval jako přírodovědec na správě CHKO. Bylo to klidné bezstarostné období, nemuseli jsme překonávat žádné životní překážky. Později jsem získala práci psovoda, úspěšně prošla přísnými zdravotními a psychologickými testy a vystudovala policejní akademii. Brzkým sňatkem jsem unikla z domova. Netušila jsem však, jaké peklo mě čeká.

Koupili jsme si starší domek na venkově, abychom nemuseli bydlet s rodiči. Stále častěji nás však navštěvovala manželova matka, která se rozhodla stát se paní našeho domu. Koupila si svého syna penězi, které poskytla na koupi domku, na jeho opravy a vybavení. Starala se nám o domácnost a vaření. Všechno však muselo být po jejím, například přes mé protesty osázela zahradu dýněmi. Její panovačností jsem nesmírně trpěla. Manžel se točil jen kolem ní a já jsem stála stranou. Nikoho nezajímalo, po čem toužím, a že se cítím osamělá. Toužila jsem, aby si mě můj milý všímal, toužila jsem po kousku citu, něhy, lásky. Mé povolání i moje manželství bylo náročné, obojí nebylo možné zvládnout. Skončilo to psychickou poruchou a mou hospitalizací v psychiatrické léčebně. Byla jsem překvapená, jak snadno se úplně zdravý člověk ocitne na psychiatrii. Od policie mě propustili. Nejvíc mě bolelo, že jsem musela vrátit služebního psa.

Když jsem se zotavila, bylo mi 25 let a zatoužila jsem po dítěti. Zjistili jsme však, že děti mít nemůžeme. Manželova matka tomu nechtěla uvěřit, dávala to za vinu mě a nabádala syna, aby se rozvedl, nechce-li si dělat ostudu s bláznivou, neplodnou ženskou. V očích měla neustálou výčitku, že jsem jí nedokázala dát vnouče. Zraňovalo mě to a mé hospitalizace na psychiatrii se opakovaly. Když na mě manžel několikrát vztáhl ruku, začal mě bít a podvádět s jinou ženou, nestačila jsem se divit, jaký hrubián se stal ze slušného hocha, který se bál své matky. Jeho chování mě ponižovalo, léčba na psychiatrii pokračovala, až se u mě nakonec projevilo nevyléčitelné onemocnění zvané maniodepresivní psychóza neboli bipolární porucha. Psychiatrička rozpoznala, jak trpím tím životem s tvrdým, bezcitným mužem. Řekla mi, že záleží jen na mně, zda s ním chci zůstat, být do konce života nemocná a zemřít mladá, protože mi léčba psychofarmaky nedělá dobře.

Z bezvýchodného postavení jsem utekla zpátky k matce. Když jsme se po čase rozvedli, pocítila jsem velkou úlevu, a zůstala jsem sama. Byla jsem úplně vyřízená a na dně. V době hospitalizace v Bohnicích mě předávkovali léky a málem jsem skončila na patologii. Duše opustila mé tělo, zastavila se u stropu a já jsem se shora dívala, jak se mě lékaři snaží oživit.

Tehdy jsem začala uvažovat o pohnutkách a následcích svého jednání. Začínalo mně docházet význam biblických slov „Netáhněte jho s nevěřícími“. Začínala jsem chápat, proč je důležité věřit. Člověk bez víry se kdykoli může odchýlit na špatnou cestu, nemá v životě žádnou oporu a žádný určitý směr. Lidský život bez Boha dřív či později ztrácí smysl. Bez víry hledáme štěstí v pomíjivých věcech, v penězích, v majetku, v práci, všude jinde než u Boha. Bylo mi moc líto, jak jsem dopadla. Můj dosavadní život byl jedno velké živoření a trápení.

Litovala jsem, že jsem chtěla žít po svém a sešla z Božích cest. Začala jsem usilovně hledat Boha, snažila se navázat s ním kontakt a prosila ho o pomoc. Pravidelně jsem četla Bibli a modlila se. Vyhledala jsem společenství křesťanů, vrátila se do kostela, chodila jsem na bohoslužby i jiná setkání a zjistila jsem, že mi to dává ohromnou sílu. Uvědomila jsem si, že kromě těla mají lidé také duši, avšak zanedbávají ji kvůli starostem o tělo, které ve smrti odloží. Vstala jsem doslova ze smrtelného lože. Pochopila jsem, že všechno je v Božích rukou. Jen na Bohu záleží, zda budu žít či ne. On poslal mou duši zpátky do těla, přestože mně se žít nechtělo.

Bůh existuje, je tu pro nás, chce nám pomáhat, má pro nás připraveno to nejlepší a my jeho pomoc odmítáme. Dal nám Bibli, aby nás varovala před tím, co je špatné, a my nemuseli nést důsledky svého škodlivého jednání. Všechno zlo na světě působíme my sami, protože si myslíme, že jsme chytřejší a lepší než Bůh. Kdyby se všichni řídili Desaterem a žili podle zákona lásky, byl by na Zemi ráj. Satan je Božím opakem, je otcem lži a rád lidi trápí. Sloužíme mu, kdykoli činíme něco zlého. Zlé věci, které nás potkávají, působíme sami nebo je působí ďábel, nikoli Bůh, jak se lidé často mylně domnívají! Když jsem se vrátila k víře, můj zdravotní stav se začal zlepšovat, hospitalizací už nebylo třeba, a po čase jsem dosáhla úplného uzdravení.

Vrátila jsem se ke svým dívčím zájmům a začala docházet na statek ke koním. Zpočátku jsem dělala jen nejjednodušší práce, na které jsem zdravotně stačila. Brzy jsem však už sama dávala jiným hodiny jízdy. Byla to výborná pracovní terapie. Práce s koňmi a s lidmi mně ohromně bavila a naplňovala mě pocitem samostatnosti a nezávislosti. Nejlépe mi bylo, když jsem si mohla vyjet na vyjížďku a toulat se s koněm po kokořínských lesích a loukách. Z koňského sedla jsem vychutnávala krásy přírody ve všech ročních obdobích a říkala jsem si, že už raději zůstanu sama.

Obnovila jsem přátelství s kamarádkami a pěstovala bohatý společenský život. Moje nejlepší kamarádka ze střední školy měla německou dogu a já fenu německého ovčáka. Začaly jsme společně jezdit na výlety a zažily mnoho zajímavých zážitku a krásných chvil se psy. I ona mi pomohla znovu se zařadit do normálního života.

Se svou fenkou jsem začala chodit na cvičák. Byla šikovná, složily jsme zkoušku z výkonu a pustily se do závodění. Největší odměnou a úspěchem bylo, když fenka vyhrála pohár. Nechala jsem ji připustit, narodila se jí moc pěkná štěňátka, o která byl neuvěřitelný zájem. Některá se dostala k policii, jiná do všech koutů republiky. Jedna fenečka, kterou jsem si chtěla nechat pro sebe, se dostala do Hradce Králové, protože maminka nesouhlasila, abychom měly dalšího psa v bytě.

Netušila jsem, že se mi štěně jednou vrátí i s páníčkem. Mladík, který si je ode mne koupil, se mi po čase ozval a pozval mě na procházku. Studoval poslední rok na vysoké škole v Praze. Naše přátelství brzy přerostlo v lásku a já jsem se vrátila o pět let zpátky. Nastoupila jsem jako recepční do nemocnice, práce mně bavila. Přítel byl z ateistické rodiny, nevěřící jako můj bývalý manžel. Prohlásil, že v Boha nikdy neuvěří. Tragédie se mohla opakovat. I u něj doma všichni poslouchali babičku, která tam vládla. Řekla jsem si, že už podruhé neudělám tutéž chybu, že se s ním rozejdu a najdu si věřícího chlapce. Bylo to bolestné rozhodnutí, protože jsem ho opravdu milovala, ale rozešli jsme se. Jeho babička a otec našemu rozchodu pomohli. Nepřáli si, aby se budoucí perspektivní inženýr zahazoval s rozvedenou o čtyři roky starší ženskou, která ještě ke všemu věří v Boha.

Po našem rozchodu se však stal zázrak. Přítel začal přemýšlet o víře, dal se pokřtít a změnil se k nepoznání. Bůh mu dal sílu, aby se přestal bát babičky a otce a dokázal se mě před nimi zastat. Po jeho promoci jsme se vzali. Oddával nás farář pražského evangelického sboru, kde byl můj přítel pokřtěn, kam jsme chodili na bohoslužby i do mládeže a kde jsme se účastnili dalších aktivit. Podle mínění ostatních jsme se oba změnili k lepšímu. Jezdili jsme na výlety se psy, já jsem přestala brát psychofarmaka a plně spolehla na Boha. Naše svatba byla pohádková, byla jsem na vrcholu svých snů. Odstěhovali jsme se na Moravu, kde manžel dostal práci. V měsíci, kdy jsme se brali, jsem zjistila, že jsem těhotná. Těhotenství proběhlo bez komplikací a bez medikace. Narodila se nám zdravá, krásná holčička. Během těhotenství jsem po svém zařizovala domácnost, vychutnávala si, že mohu sama vařit a hospodařit a že mě nikdo neterorizuje.

Psychiatrička mě varovala, abych nekojila, že se mi s laktací vrátí i moje nemoc, protože v těhotenství a při porodu v těle dochází k velkým hormonálním změnám. Já jsem však celý rok plně kojila a spoléhala na Boha. Vždyť Bible hovoří o zázračném uzdravování a Bůh je dodnes živý. Dnes máme čtyřletou dcerku a já jsem od roku 2002 bez léku. Z maniodeprese či bipolární poruchy jsem se úplně uzdravila. Nemám žádné potíže a všechny lékařské kontroly svědčí o tom, že nemoc zmizela, přestože z lékařského hlediska bylo mé uzdravení nemožné. Už nechci nikdy sejít z Božích cest!

Během mého těhotenství jsme se třikrát stěhovali z podnájmu do podnájmu. Nejdřív z garsonky, kterou získal můj manžel zároveň s prací. Jedna místnost byla malá pro rodinu s miminkem a se dvěma německými ovčáky. Podruhé jsme se stěhovali proto, že se rozváděli manželé, v jejichž domku jsme bydleli, a naposledy, protože jsme se stěhovali do vlastního. Druhé stěhování na konci těhotenství bylo nejhorší a nejbolestnější. V požehnaném stavu a se dvěma velkými psy jsme dlouho nemohli najít vhodné bydlení a hrozilo, že s novorozencem skončíme v zimě na ulici. Vyčerpávali jsme se podáváním inzerátu a obcházením realitních kanceláří i nejrůznějších podnájmů, ale nikde pro nás nebylo místo. Jako Marie s Josefem jsme i my v posledním měsíci těhotenství marně hledali bydlení. Nezbývalo než spolehnout na Pána Boha a vyzkoušet si víru v praxi. Plně jsme se odevzdali do jeho rukou, prosili o pomoc a on se o nás postaral. Ještě před porodem jsme našli podnájem, domek s velkým výběhem pro psy, i hodné přátele z kostela, kteří nám pomohli se do něj přestěhovat. Důvěra v Boha nás nezklamala a vyplatila se. Při každém stěhování jsme si trochu polepšili. To nejlepší jsme však dostali na konec v našem nynějším domku se zahradou.

Náš společný život je neuvěřitelně pestrý. Před dvěma lety nám zemřelo druhé dítě den před porodem jenom proto, že si udělalo uzel na pupečníku. Když se chystalo k porodu a sestoupilo dolu, uzel se zatáhl a miminko bylo mrtvé dřív, než mohlo spatřit světlo světa. Bez Boží pomoci je pro ženu nemožné vyrovnat se s porodem mrtvého dítěte. V noci před porodem jsem se modlila, aby se mi nevrátila maniodepresivní psychóza. Když jsem se dověděla, že miminko umřelo a nevěděla proč, okamžitě jsem se začala znovu modlit. Boží ochrana a moc jsou opravdu nepopsatelné. Všechno jsem přestála živá a zdravá! Po celou dobu jsem hmatatelně cítila Boží přítomnost, jak mně nese a pomáhá mi. Věřím, že nejen já, ale i personál nemocnice cítil Boží posilu, které se mi dostalo. Porod byl velmi rychlý, ačkoliv lékaři čekali opak, protože mrtvé miminko nespolupracuje. K jejich velkému překvapení však bylo na světě dřív, než stačili cokoli nachystat. Jsme si s manželem navzájem velkou oporou. S velkou důvěrou v Pána Boha a s novu nadějí jsme se dočkali po čase dalšího miminka. 

Život ve víře neznamená, že nás do konce života nepotká nic zlého. Dokud jsme v těle na Zemi, potkává nás leccos zlého, protože ďábel působí zlo, které dopadá na spravedlivé i nespravedlivé. Lidé se odvracejí od Boha a vlastní neposlušností si volí zlo. Bůh však přesto dává sílu těm, kteří se na něj obracejí a doufají v něho. Člověk pevně zakotvený ve víře vydrží každý vichr, zůstává pevně stát a stále kvete jako zelený strom zasazený u vody. Pro každého z nás má Pán své poslání. On sám dává smysl našemu životu. Nezasahuje však ustavičně a v každé maličkosti. Nezbavuje nás svobody a ponechává nám prostor k rozhodování a k jednání. V důvěře v něho a ve svobodě, kterou nám dopřává, se učíme žít, nést svá břemena a radovat se z jeho daru. Já každý den děkuji za to, že mám svého manžela, že máme jeden druhého. Děkuji za naši rodinu, za naše děti, za naše blízké, za přátele …

Vedle důvěry a vděčnosti je velmi důležité odpuštění. Odpustila jsem všem, kteří mi vědomě či nevědomě ublížili. Všichni jsme chybující lidé. Odpuštění je krásné a osvobozující. Člověk se pak už nemusí zabývat myšlenkami, čím mu kdo kdy ublížil, a muže svou mysl uvolnit dobrým, krásným myšlenkám. Odplata patří Pánu. Člověk na ni nemusí myslet, může jít dál, volně dýchat a svobodně a radostně žít.

Svou hloupostí jsem se málem připravila o rodinu. Můj životní příběh a trpká zkušenost jsou varováním pro všechny, kteří scházejí z cesty víry, pro ty, kteří hledají štěstí v penězích, v majetku a v práci. Je pozváním pro ty, kteří se dosud nesetkali s živým Bohem, nepřipouštějí jeho existenci, nevědí, co je víra, a netuší k čemu je dobrá. Je posilou pro takové, kteří mají strach z lidí a z pozemských mocností. Kdo odmítá víru, nepozná pravé štěstí, radost a pokoj. Každý člověk se pro ni může svobodně a dobrovolně rozhodnout. Já už dnes vím, že každý, kdo se pustí Boží cestou, nesmírně obohatí svůj život a víra mu dá sílu k překonávání všech životních překážek.

Lenka, červenec 2011

Slovo z Bible pro tebe:

Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje.
Bible, Filipským 4:13